Banner
Banner
Banner

15. 12. 2014

cocker club show

   Jsou akce a akce. Ty, kterým se ráda obloukem vyhnu, pokud lze a pak i takové, které stále ještě - i když remcám, že musím ráno brzo vstanout, s oblibou navštívím . Jednak pro příjemnou atmosféru a pak abych tak úplně nevypadla z představ, jak to s kterým mým oblíbeným plemenem u nás v chovu vypadá.
   Obojí tak pro mne splňují svými počty přihlášených psů, kvalitou posouzení i atmosférou u nás výhradně akce menší, klubové, zaměřené a jedno plemeno. V létě to je Spceiální výstava border teriérů a v zimě Adventní klubová výstva kokršpanělů, na kterých je vždy k obhlídnutí poměrně slušný počet psů, přesahující vysoko počty psů dnes hlášených na národní či mezinárodní výstavy.
  
   A obě mé oblíbené mám po tomto víkednu za sebou. 
   Kokří "adventka" už po páté v brněnském hotelu Voroněž probíhala opět, pro nás účastníky, poklidně a příjemně. Přihlášeno bylo 148 kokrů a velmi milá anglická rozhodčí, Sarah Amos - Jones posuzovala svižně a s typickým přehledem. Jako vždy se sešlo mnoho pěkných zvířat, nicméně mne zaujali ve psech asi jen dva, nebo tři jedinci (vždyť co by, však ty nejkrásnější máme všichni doma, ne:) A nebo možná proto, že mou pozornost stále odváděl kout s dobrotami a svařeným vínem. Dokladem toho, co lákalo mou pozornost je i foto, pořízené náhodným fotografem. V pravé ruce svařáček, v levé kus mňamky.)
  Organizačně jsem tedy měla dvě věcné připomínky, které jsem přednesla vrchnímu orgnizátorovi a obě vycházejí z mého věku a věřím, že i potřeb mých postupně dospívajících přátel. První byla na zvětšená katalogová čísla vystavovatelů, protože na ně blbě vidím a druhá, že bar s množstvím dobrot by měl stát ihned u kruhu, aby ti, kteří již holdujeme v životě ne jen psům, ale také jiným hodnotám - jako dobrému jídlu třebas, nemuseli jsme s rozervanu duší volit mezi snahou o pozorování vystavovaných psů a svými chutěmi.
   Po týdnech mé sýrařské mánie mi víc než k duhu přišly všechny možné cukrovinky, a obložené chlebíčky, a karbanátky.....a mimo to jsem samozřejmě moc ráda po čase opět viděla své kokršpanělí kamarády ze "staré gardy".)

   No aby to nevypadalo jen na vánoční obžérství, dojela jsem také jako předvaděč. Majitelé mých dvou odchovanců mi je zde svěřili do péče a aby to jedněm nebo druhý nebylo líto, oba si vyběhali stejnou známku.
   "Rony" (Virtual Reality) je již ostřílený výstavní harcovník a asi by se slušelo zde přiznat, že za dobu mé předešlé pokulhávající aktualizace získal ne jeden titul. Do kruhu na této výstavě nastupoval již jako šampion a na jaře si odnesl z Nitry také titul CACIB. Mimo to úspěšně se svou majitelkou absolvoval zkoušky vloh. A prostě mi dělá samou velkou radost, za níž děkuji i jeho majitelům.
   Trošku zděšeně jsem v úterý v týdnu před výstavou vyslechla telefonní hovor majitlele mladé fenky, že "potřebuje ostříhat", protože v sobotu pojedou přeci na tu výstavu. Na sucho jse polkla, protože mladice roste trošku asi jako u nás doma v pohodě, "jak dříví v lese", a v létě jsem jí zastiha v krásné sportovní kondici. Nicméně musím smeknout, Creizi (Creasian) se "dopapkala" a už nezbývalo než se modlit (a snažit), aby svou první společenskou - navíc halovou, událost ustála také hlavičkou. Ale v kruhu se ukázala jako moc milá holka, která navíc nezapře své rodiče, po kterých zdědila ne jen nějaké drobné neduhy.) ale také velmi dobré nervy, a tak si nakonec odnášela, stejně jako Ron, krásné ocenění "výborná II." 
   Oba jsou polosourozenci, po našem "dědkovi", mém jedinečném zlatém klukovi Rustym, a jak pozoruji, jak mi můj chov doma pomalu stárne a odchází, v mém pohledu na ty dva je ne jen chovatelská hrdost, ale i kus sentimentality. Třeba příští rok se ještě nějací na "adventce" ukážou....

 

06. 12. 2014

soumrak

  Jsou dny, kdy......

  I když se člověk snaží brát život z lepší a příjemnější stránky, jsou dny, na kterých jde něco hezkého najít jen z těžka. Ba někdy dokonce vůbec nic. Jsou to dny pokryté šedí z mlhy bolesti a smutku. V životě každého je jich tolik, s kolika živými bytostmi, ať zvířecími nebo lidskými, se rozhodneme svůj život spojit. A v některém roce a v některý čas jich je naráz víc. Někdy tak mnoho, že rok pokryje víc mlhy a pláče než sluníčka a radosti. 

  Dnes mám pocit, že takový byl u nás rok letošní. Rok se chýlí ke konci a počet dušiček, které se rozhodly se s mou rozejít dnes vzrostl o další, kokřičky Raisin. Vydechla mi v náručí. Jen jeden poslední hles předcházel tomu, že jsem v rukách naráz držela její bezvládné tělíčko. Její dušička od nás odešla rychle a tiše. Přesto, že v pořádku přežila před pár týdny operaci nádoru na mléčné žláze se její fyzická kondice stále zhoršovala...., víra mnohému ale dává naději...... 
    A tak letos po Savi a Elišce v téměř deseti a půl letech přišli jsme o Raisin. Jak zvláštní je, že v takový čas mi nikdy na mysl první nevytanou výstavní úspěchy či pracovní nadání mých psů, na které by chovatel měl být asi hrdý, ale vzpomenu si na všednodenní záležitosti, kterými mě mí psi těší nebo ano, i zlobí. 
   Raisin byla obrovská osobnost s úžasným charakterem, z části hodně podobná své matce Sissi.  A takové povahy u svých odchovů bych si přála mít na vždy. Jsem ráda, že jsem i díky její jedinečnosti, mohla pochopit a uvědomit si svůj cíl chovatelské cesty, která je sice klikatá a často vede na zcestí, ale kterou už pár let ve svém chovu upřednostňuji, a to jsou povahy.

   Dny jako dnešek jsou dny, ve kterých sice se smutkem, ale s mírem necháváme takovou dušičku nás opustit, a se smířením a s úctou jí vyprovodíme ve své mysli "tam někam". Protože nastal její čas odejít. Více méně takto letos odešy všechny mé tři holky.
   Ale pak jsou dny také bolestné ale navíc plné neskutečného žalu. Dny, kdy odchod některé z dušiček nám blízkých je nepředstavitelně strašný a navíc ještě umocněn o svou náhlost a nečekanost. Odchody, jenž nám berou mnoho. Odchody, kdy odchází i kus nás samých. Odchody, na které i když po 3 měsících jen vzpomeneme, přesto, že se smířením, vhání stále slzy do očí a škrábe z nich pláč v hrdle. Odchody tak bolící, že nemáme sílu o nich ani mluvit. Takovým byl 26. 08. odchod mé černé jedinečné koňské dušičky, dušičky Woly. 
   Převeliké poděkování patří mým nejbližším přátelům a sousedům, Evženovi a Šárce, protože nevím, zda bych byla schopná v ten čas unést sama tolik hrůzy z bolesti, kterou vám může připravit ze zvířat snad jen kůň. Váš kůň. Kůň, který vám odevzaně vkládá svou nádhernou hlavu s očima lesklýma horečkou do rukou, aby našel poslední síly k tomu, postavit se smrti. V okamžik, kdy oba už víte, že ten souboj ani jeho mladé silné tělo nevyhraje.

   Pes ani kůň nemá ve své moci se rozhodnout, že rozdělí vaše cesty. To mohou jen lidé. A tak jsou i odchody lidských duší, které se rozhodnou od té vaší odejít dílem své mysli. A i když tělo i duše takového člověka žije dál, a není to tragédie, přesto lítost, která zůstane po odchodu někoho, koho považujete za svého přítele, i když není z těch, která člověka fyzicky by dostala na kolena, zanechá smutek. 

  A tak člověk v jednom krátkém roce může přijít o mnoho dušiček. Ale ať již se každá ta duše rozhodne odejít z jakého koli důvodu, a nechá za sebou často mnohá proč?, nezbývá, než je nechat jít. A já dnes děkuji všem dušičkám, které se mnou kdy byly, a pro které jejich odchody jsem i plakala, že obohatili můj život, protože každá v mém životě měla určitě svůj smysl.

 

05. 12. 2014

  Je začátek prosince a tak u nás začiná již ne občasné, ale každodenní obhlížení psích holek. Už dlouho jsem tak netrpělivě neočekávala jejich říji. Roční pauza v "nerození" štěňata byla prospěšná:) Pozapoměla jsem (schválně a doufám úspěšně) na "přihlouplé zájemce", kteří prostě statisticky musí přicházet s určitým množství odchovů a těším se na nové, příjemné a inteligentní majitel svých štěňat a hlavně jsme se snad zbavili parovirových virů, které nám sem vlezly po jedné návštěvě, světe div se, veterinárí ordinace:(  Opět mi život musel prakticky potvrdit to, co jsem si myslela o ranné vakcinaci a děkuji všem veterinářům za veškerou dostupnou pomoc i informace. S nadějí teď očekáváme brzské dny příští (i jaro.) .

   Krom toho občas něco dělám:) I sem tam ještě nějaký ten web. A to se pak zase dostávám do starých kolejí vysvětlování, že i na internetu má vše nějaký řád a důvod. Ač to tak dnes, bohužel často, zejména kvůli webovým "šablonám zdarma" (chvála výjimkám) a zmršení původního účelu FB, moc nevypadá. 
   A tak pro všechny nové i budoucí zájemce o www prezentaci, vězte, že TOTO je skvělý web i skvělý FB profil, se vzájemným dokonalým propojením a funkcemi, které www stránka a FB profil mají mít.
Má to co do činění s problematikou velmi širokou a patří sem mimo jiné komunikace se zákazníkem - umění podání informací, oslovení nově příchozích a zachování záju stávajících zákazníků -  tzv. psychologií návštěvníka webu i FB profilu, a tak dále a tak dále. Ne, nejsem příznivcem nic neříkajících diskuzí ani přeplácaných a nepřehledných FB profilů, v nichž se postupně a na vždy vytrácí třeba inforace o mnohých chovech. I toto je stinná stránka zrychlujícího se našeho života. 
   Onen FB profil a web, přesto že s pro mnohé primitiví grafikou, zajume ne jen svou účelností, ale předně informační náplní, což byla a je podstata webové prezentace. Předání inforamce - ode mne k tobě. A přes jeho jednoduchou grafiku nepochybuji, že každý v něm rád okem spočine na nějakém příjemném obrázku, nebo na něm najde kousek zajímavého čtení (pozor na poslintanu klávesnici:)
   

 

01. 12. 2014

  A je to tady. Zima. Zima, že by psa nevyhnal. A bude hůř. 
  Už pár dnů z venku po krátkém venčení prchají do pelechu krom zimomřivých krysaříků i staré kokřice Kaštanka a Raisin a dneska, přesto že bílý den, už rádi prchli i ostatní. Jediná výhoda mrazu, je, že není hnusné bahno! Zimu ale nerady i naše slípky. Schoulené koukají z dvířek kruníku a čekají, až vyjde nějaké to sluníčko. Jediný, komu tohle počasí je lhostejné, ba spíš myslím jde mu i k duhu, je chlupatá ponička Jiskra. 
  Za pár dnů nás čeká s přáteli výlet na mou oblíbenou Vánoční kokří výstavu, tak snad aspoň nebudou muset kokraři trnout, že se jim zráchají načesaní šampioni.)

  Náš saunovací večírek byl tedy v tomto počasí úplně dokonalý. A všem děkuji!
  Po poslední degustaci sýra - neb už všechen stačil z ledice zmizet:) mé drahé přítelkyně vyslovily hrozivou myšlenku, že na jaře budou u nás běhat kozy! Miluji kozí sýr. Ale statečně tvrdím, že k tomu nedojde! Doma začali uzavírat sázky.....

   Výhoda zimního času je, že zvířata po mě "nic" nechtějí a brzská tma je jako stvořená pro sosání mouder. Pořád je jejich málo.... Víte třeba proč u nás vládne duch pasterizace mléka? A k čemu nám to je dobré/nedobré? Ne? Tak tady se to dovíte.)

 

26. 11. 2014

   sýry
   Říká se, že když člověk stárne, vrací se do dětských let. Začíná to nenápadně:)
   Na škole jsem praxi v mléčnici považovala za trest a všichni jsme se jí vvhýbali jak čert kříži. Před třemi léty se mi zastesklo po chuti čerstvého mléka a pak jsem rovnou trošku zabrousila do mléčné výroby. Dva litry mléka na jogurty... pak přišly pokusy o tvaroh a v pondělí jsem se už konečně rozhodla vytáhnut dva roky uložené syřidlo.
   K dokonalosti máme sice daleko, ale tu chuť jídlo z marketu nenahradí. Počítám, že mi dva 10 litrové kanystry na mléko asi nebudou brzy stačit.) Mým mamonářským snem je mít doma svou vastní vůni sýrárny...

 

22. 11. 2014

   Občas to vypadá, že se u nás nic neděje. Ale pravda je ta, že jakmile si říkám, že "sakryš, nějak moc dlouho, už i 14 dnů, je  klid", co říkám, jen na mysl mi to přijde, tak je to tady. A zas něco.
   Třeba se stihnou před setměním během 4 minuty "vypařit" již ochočené husy nebo když za oknem doma telefonuji (ahoj Blaničko:)  přijde na nákup liška, o které jsem nedávo tvrdila, že u nás za 5 let byla k vidění jen 2x. Ano, zvířata umí mi zpestřit ne jednu chvíli.
   Husy jsem po vzoru pasáčka dohnala ráno kilometr domů po tom, co se rozhodly odplavat po potoku do vsi (asi neví že je svatomartinské období:/ a jejich ga ga ga doplňované plesk plesk plesk nožičkama ťapajícíma po betonu bylo by i idylické, kdybych za hodinu nemusela celá utrmácená z jejich nahánění po potoku a lese, prchat do práce. Večer, obzvláště po takovém dni je u mne mile vítaným návštěvníkem.

   Ve dvou dnech 5 liškou zakousnutých slepiček a jedna ulovená jestřábem mě opět, zas a znova po x-té nutí k úvahám, jak zabezpečit mé zvířecí království před všude kolem bydlícími spolubydlícími, pro které jsem už asi něco jako prodavač neustále doplňující zboží v regálech.   
  
   Prostě tam, kde i les by rád pohltil vaše bydlení a posílá nálety stromů prorůstající plaňkami plotu, po svazích až k domu nenápadně víc, houšť a dál prorůstající ostružiník a mezi kameny v zahradě rašící kapradí,  tam, kde vás rok od roku víc a víc přesvědčují, že i vaše obydlí je lesní součástí, po té, co lesní zvířena vás za svou vezme již dávno, když si mezi plaňkami vytvoří cesty a chodí v noci funět a kvičet pod okna ložnice, případně lovit na zahrdě se pohybující slepice či krysaříky, je život boj. Ale také se vám zbystří roky zakrnělé smysly, a i ze spánku doma vás vzbudí vysoké a nazaměnitelé orlí "pink ujíííííííí" ohlašující královskou návštěvu vzdušného prostoru nad vašim domem. Budík u mne nemá takový úspěch, jako toto radostné orlí volání, po kterém letím vítat máváním a halasným pokřikem naše návštěvníky.

  Přes všechny lesní nástrahy, když náhodně najdu v plotě uhynulého srnečka, který si myslel, že do té mezery mezi plaňkami se vejde, když vidím pod jeho kopýtky hluboké rýhy v zemi, které naznačují jeho souboj o život, pár metrů od mých oken, a já o něm nevěděla, je mi to moc líto. Ano, mí zvířecí sousedé mi občas docela lezou na nervy (a komu sousedé ne, že:) ale já jsem jen součástí jejich teritoria, stejně jako oni mého a tak je opět na řadě budování ohrádek, přehrádek a omezení pro volnou cestu našich zvřat na svobodu a cizích zvířat k nám. I začátek zimy vypadá, bude naštěstí přívětivý, aby jsme tedy jaro mohli přivítat i s kuřátky a housátky.

  Tak jako jistě občas zbude pár hodin na jinou zábavu. Pro změnu, opět, zvířecí:)
  U sousedů "na kopci" mě stále očekávají zajímavé zkušenosti. Po výletě v bryčce, tažené dvěma ne zrovna poníky, kdy jsem křečovitě rukou svírala držadlo, nohama i očima brzdila, a celým tělem vyvažovala terénní nreovnosti, jsem nemoha pochopit ty romantické filmové výjevy spokojených dam v různých kočárech. Asi to bude tím, že nejsem dost dáma.
  Již delší čas obdivuji závodníky - i prosté lidi - jezdící s koňskými povozy a jejich umění. No myslím, že tolik adrenalinu bych už nezvládla. Zůstanu raději sedíc na tom koni. Při pokusu "to" řídit - mi ne jen že nestačily ruce, ale ani přenášení tělesné váhy a myslím, že jsem neměla daleko k tomu, pomáhat si jazykem. A jak to tak vidím, nevím, kdo z nás měl v tu chvíli víc obav:) Dík.
s bryčkou