s Beruškou
2008 - 20 let s kokršpaněly, 7 generace mého chovu

Své psy nechovám především jako lovecké, nicméně jsou občas k této práci využívání a pravidelně vedeni, protože mi to skýtá lépe poznat kokra jako takového a lovecká práce je jejich přirozeností. Ráda svým psům poskytuji co je těší. Naše odchovy však pravidelně absolvují lovecké zkoušky a někteří i pracují v lovecké praxi. Jiní jsou vedeni jako cansiterapeuti, běhají agility...ale většina má za svou pracovní náplň být dobrým společníkem svým lidem. 
   Mou snahou je odchov zdravých, povahově vyrovaných psů, s hezkým a typickým exteriérem kokršpaněla který lidem třeba i poskytne pocit radosti z vítězství ve výstavním kruhu.

  Bylo by asi dost nesnadné dnes spočítat po 7 generacích odchovaných kokrů množství získaných titulů na výstavách, také počet absolvovaných zkoušek se již přehoupl přes několik desítek. Výstavy i zkoušky i když se staly nedílnou nutností presentace chovu, jsou mou zábavou, však nejvíce mne na chovu zajímá chovatelství samotné.
  Chov psů, snaha docílit vyrovnaného potomstva v typu, solidních povah a dobrého zdraví, je jako běh na dlouhou trať. Chovatel sám je jako sochař, který modeluje své dílo k obrazu svému. Protože však pes je tvor živý, krom dobré znalosti přírodních zákonitostí, mnoha získaných informací a nesutálého sebevzdělávání je třeba počítat s názory Matky Přírody a věřit v trochu štěstí.
    Po 20 letech s kokršpaněly, při pohledu na smečku psů a štěňata která se v převážně většině rodí k "obrazu mému", mi  osud dává zažít pocit uspokojení a zadostiučinění ze své práce. A nezbývá mi než jen doufat že i nadále štěstí a Matka Příroda  budou mi a mým psům nakloněni.

   Za léta "u psů" jsem nepotkávala jen lidi s kokršpaněly, takže můj obzor rozšířili také kamarádi, jejichž psy jsem povětšinou předváděla na výstavách, pomáhala s jejich výcvikem....psi služební a pastevečtí - dobrmani, briardi, bearded colie, asiati....ale nejraději vzpomínám na kamarádčiny miniatury drsnosrstých jezevčíků, kterážto jejich jedna zástupkyně, trpaslice Koník - Coonnie Gwen Kalidon, která u nás na pár měsíců zdomácněla a s kerou jsem absovovala 3 lovecké zkoušky, výstavu i bonitaci, a která mi znova po létech ukázala že má láska ke psům nepatří jen kokršpanělům, ale psům jako takovým obecně.
   Jak tak předvádívám psy rozličných plemen, jednou, v době kdy jsem vybírala velkého psa, takového docela hlídacího, ale schopného soužití s kokry, jsem do rukou dostala plemeno pro mne atraktivní svým neatratkivní vzhledem o němž jsem kdysi pronesla, že když retrívra, tak jedině toho! A tak jsem přišla k našemu druhému plemeni, plemeni na prvý pohled ne zrovna plnému krásy.....ale krásy kterou když najdete, můžete jí být dokonale okouzelni. Naši smečku a mé zkušenosti obohatila fena chesapeake bay retrievera Dark Chocolate Dove Kelečksý poklad. Velcí psi nejsou mým chovatelským cílem, ale vlastnit impozatního velkého psa je přáním nás mnoha....a  Dav svou krásou je pro mne jedinečným doplňkem mého života.
  Od roku 2002 jsem na výstavách vodila také border teriéry, jekožto psy zjevu také podivného,  jaksi "voříškovského". Měla jsem doma pár měsíců některé bordeří zástupce a jsem s nima mohla sdílet život. Z obyčejných "vořechů" jsem si postupně vytrimovávala a dělala líbivé elegantní psy, lahodící mému oku, jejichž anglická povaha ne nepodobá jiným anglickým plemenům, s typickou živostí a optimismem teriéra, však bez přehnané hyperaktivity mne přesvědčila, že i oni mají místo v mém srdci.
   Zejména zapůjčená malá anglická importka Vity se stala "mou" srdeční záležitostí...

A jak jsme k malému češtví přišli?
   Byť kokři jsou mou největší vášní, chovatelství je mým životem. Přišly dny, kdy jsem docházela k poznání že můj chovatelský cíl již došel téměř svého cíle a chovatelský posun v mém chovu kokrů již nebude nijak výrazný. Jednoho dne chovatel začne být více či méně spokojen se svým "dílem". Ano, vždy bude co zdokonalovat, zlepšovat....ale nastává také jiné období, ne období překotného zlepšování, posunu vpřed, ale období v němž je třeba se pokusit svou práci udržet. A v té době mi přišlo líto že přicházím o tu krásnou dobu chovu, chovu v němž člověk může vidět posun své práce. Tehdy vznikla myšlenka, pokusit se zakusit znova to, i když pracné a zdlouhavé ale krásné, "tvůrčí" období chovu.
   Protože kokři jsou plemenem pro chov poměrně náročným ....a roky přibývají a chov není o pár letech, hledala jsem plemeno skutečně nenáročné a přitom pro mne zajímavé. Nemohu popřít že česká národní plemena, tak jako asi každého zajímá "to jeho" vždy zabírala kousek z mého zájmu.... měla jsem také možnost poznat osobně některé zsátupce z řady českého teriéra nebo chodského psa. Nicméně pražský krysařík přišel na řadu až v době, kdy malá borderka Katy mi ukázala příjemnost žití s malým psem. Od malého k trpasličímu je pak již jen kousek......a v době kdy jsem pochopil že ani občasná výhra titulu CACIB na výstavě mne dostatečně nenaplňuje, byla cesta k plemeni dosud neuznanému FCI zcela otevřena.
   Počátkem roku 2007 jsem s kamarádkou, tak jak to v hovorech chovatelských bývá, narazila také na téma krysaříků. Konec léta 2007 pak znamenal už mé rozhodnutí.....A tak se k nám po víc jak roce úvah nastěhoval malý trpaslík s kusem české historie ve své krvi.
  Doufám, že i já svou chovatelskou snahou budu třeba moci přispět svou "troškou do mlýna" a  pomoci tomuto našemu národnímu plemeni k upevnění jeho kvalit.

1 / 2009